Kalendář událostí

Říjen 2018
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Fotogalerie

dsc_0048

Podporujeme:

Vzpomínky V. Kroulíka

Vincenc Kroulík byl jedním ze zakládajících členů lužského sboru v roce 1908 a následující úryvek je z jeho vzpomínek vydaných pod názvem „Cesta poutníka do nebeského Kanánu“, kterou si můžete vypůjčit ve sborové knihovně.

Na úpatí Českomoravské vrchoviny dosud stojí zříceniny hradu Košumberku. Hrad byl majetkem pánů Slavatovců, kteří se dříve hlásili k Českomoravské jednotě, ale později se pro mrzký zisk přidali k Římu…
Hrad byl záhy opuštěn, zpustl a dodnes jsou zachovány pouze jeho trosky.
Nedaleko hradu byl vystaven jezuitský kostel zasvěcený Panně Marii Chlumské. Podle pověsti začali kostel stavět kostel o kus dále, tam, kde dodnes stojí kaplička. Jezuité však rozšířili pověst, že andělé prý vždy v noci odnesli stavební materiál na místo, kde nyní stojí kostel. Na původním místě postavili jen malou kapličku.
Pod Chlumečkem se rozprostírá městečko Luže. To je moje rodné místo. Prostranství pod hradem je nyní zastavěno budovami léčebného ústavu.

Měl jsem zbožnou maminku. Nám, dětem, vštěpovala lásku k Bibli, k Božímu slovu, a při každé příležitosti nás nabádala slovy: „Děti, važte si Bible, je to neocenitelný poklad!“
Tu radu jsme si s mým starším bratrem a mladší sestřičkou vzali opravdu k srdci, a také jsme Pánu svá srdce později odevzdali.
Ve svém mládí jsem měl dobrého přítele Josefa Doubravského, se kterým jsem chodil ve škole do stejné třídy. Měli jsme se velice rádi, ve všem jsme se shodli, je v náboženství jsme byli spolu hned „na kordy“. Josef byl vychován „po římsku“ a byl ministrantem v kostele, kdežto já byl matkou vychován v evangelickém učení.
Často jsme se také poškorpili, a pak jsme po sobě pokřikovali ne zrovna slušné básničky. Za chvilku jsme však byli opět dobrými kamarády. Společně s druhými chlapci jsme si hrávali na vojáky a ve škole si pomáhali s učením.
Jelikož můj otec byl pekařem, prodával jsem o poutích svěcené housky. Díky jezuitskému kostelu se stal Chlumeček u Luže poutním místem, kam třikrát do roka putovalo z různých míst procesí. Můj otec byl vlažným katolíkem, ale každou pouť dobře využil. V kostele nechal vysvětit košík housek, ostatní si kropil sám, ale tabulka „svěcené housky“ zůstávala. Měl jsem radost, když jsem jich pak hodně prodal.
Tak plynul čas, škola nám končila a bylo třeba se poohlédnout po nějakém zaměstnání. Kamarád Josef měl studovat na kněze a mě rodiče zapsali v Chrudimi na obchodní školu. Ale do těchto plánů přišla smrt. Josefovi zemřela maminka a mně otec, a tak ze studií sešlo. Já jsem nechtěl dělat mamince starosti proto jsem se vyučil hodinářskému řemeslu. Přítel Josef s mým starším bratrem šli se učit do knihařství. Nyní však nastal v našich životech obrat.

Jednoho dne se vrátil z Prahy lužský občan E. Balcar. V Praze poznal čistou pravdu evangelia a nyní ji chtěl zasít i ve svém rodišti. Chodíval do evangelického kostela v Lozicích, kam jsme chodívali i my. Na zpáteční cestě se k nám přidal a vypravoval nám o vážnosti doby a o druhém příchodu Pána Ježíše. Vše dokládal z Písma svatého.
Velice nás to zaujalo. Mé srdce naplňovala zvláštní radost, takže jsem se rozhodl sloužit Pánu Ježíši. Také i můj bratr a přítel Josef se rozhodli cele a bez výhrad pro Krista. Poznávali jsme skryté Boží pravdy a uvěřili, že každý, kdo v Pána Ježíše uvěří, má být také v tom nejvyšším jménu Boha Otce, Boha Syna a Ducha svatého pokřtěn ponořením ve vodě.
Šel jsem proto hned k panu faráři se žádostí, abych byl pokřtěn. Pana faráře to velice udivilo a pravil: „Co tě to napadlo, vždyť jsi byl pokřtěn hned po svém narození. Doklady o tom jsou v matrice.“ Tu jsem mu položil otázku, má-li o tom křtěný vědět. „Ovšem,“ odpověděl pan farář. „Proto máš i kmotry, kteří ti to dosvědčí.“
„Ale já o tom nevím a takovou velikou událost si musí přece člověk pamatovat. Nyní se ptám, jestli jsem nebylo oklamán. Tenkrát, když jsem byl nemluvně, jsem ještě nevěřil, nic nechápal, proto bych prosil o obnovení křtu, neboť je to smlouva, kterou člověk činí s Bohem pro celý život.“
Uvedl jsem tím pana faráře do trapné situace. Stále mne jen ujišťoval, že mohu být bez starostí, že je vše v pořádku. To mne však neuspokojilo a znovu jsem pravil: „Dvojctihodný pane (tak se nechávali titulovat evangeličtí faráři), má křest před Bohem platnost, když ten, kdo je křtěn, ničemu nevěří, ani věřit nemůže? Křtu přece musí předcházet víra!“
„Za to odpovídají kmotrové,“ namítl pan farář. Nešlo mi to do hlavy, že by kmotrové mohli odpovídat za víru nově narozeného dítěte, a tak jsem pokračoval: „Proč tedy nejsou pokřtěni ti kmotrové, když za dítě odpovídají, že věří?“ Pan farář už nevěděl, jak se obhájit, jen řekl: „Ty jsi ale mudrlant. Jen jdi klidně domů a o tyto věci se nestarej, o to se starají povolanější, než jsi ty.“

Za krátký čas jsem navštívil pana faráře znovu, abych se ho zeptal na nebe a peklo, které v přítomné době neexistuje. Tázal jsem se, proč přijde Pán Ježíš podruhé, jak jsem se dočetl v Bibli. „Nu přece k soudu,“ řekl pan farář. Já jsem ale namítl, že Pán Ježíš odešel, aby nám připravil místo, a zase přijde, aby svůj lid uvedl do příbytků, které odešel mezitím připravit. Tedy mrtví nejsou po smrti v nebi ani v pekle, neboť ještě nenastalo vzkříšení, o kterém Pán Ježíš praví, že nastane až v den nejposlednější. Také v přítomné době není žádné peklo ani věčné trápení. Mrtví totiž spí v prachu země a čekají na své vzkříšení.
Pan farář mi na to řekl: „Věděl jsem hned, když sis u mě objednal konkordanci, že budeš filozofovat. Věř tak, jak ti to ukazuje Bible.“
A já poznal, že pravdu má Bible, a ne pan farář s celou církví. Jelikož jsem poznal, že i Boží přikázání jsou změněna, nedalo mi to pokoj a šel jsem zase jednou k panu faráři. Ten mne přivítal slovy: „Tak co, reformátore, co zas máš na srdci?“
„Nejde mi do hlavy, proč světíme neděli, když v celé Bibli je psáno o sobotě. Vždyť to je přece čtvrté přikázání.“
Pan farář pohotově odpověděl: „A to nevíš, že Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli ráno a na počest jeho zmrtvýchvstání slavíme neděli namísto starožidovské soboty?“
Nenechal jsem se odbýt. „Přestoupení Božího zákona je přece hřích a můžeme oslavovat vítězství Pána Ježíše nad hříchem a smrtí zase hříchem? Písmo svaté praví, že kdo by přestoupil jediné z přikázání, je vinen všemi. Pán také praví, že ten, kdo by zrušil jedno z Božích přikázání a učil tak lidi, že je nejmenším v Božím království. Ne, Pán Ježíš z přikázání nic nezrušil, byl to římský císař Konstantin, který zákonem ustanovil místo soboty svěcení neděle, dne slunce.“
Pan farář odpověděl: „Divím se, kde jsi to všechno načerpal, ale řekni mi, není lepší, když kážu v kostele v neděli, když tam alespoň někdo je? Kdybych kázal v sobotu, mluvil bych k prázdným lavicím. Ale tobě pravím, když už to přesvědčení máš, měj si ho, ale raději vystup z církve, aby tvé názory v církvi nevzbuzovaly pohoršení. Já sám nevím, co bych ti na to odpověděl.“
Když mi takto radil, neboť se bál, abych zase s něčím nepřišel, uposlechl jsem jeho rady a spolu s dalšími jsem vystoupil z církve.
Josef a můj starší bratr pracovali v knihařství v Chrudimi. Dříve se oba velice bili o to, aby nemuseli pracovat v neděli. Nyní, když poznali biblickou pravdu, žádali o volnou sobotu. Mistr jim vynadal do bláznů a vyhnal je. Josef se pak uplatnil v Praze a můj bratr přijal místo v biblickém nakladatelství v Hamburku.